Stručná poznámka o vhodnosti aktualizace v adaptaci divadelní klasiky a o jednom sympatickém divadle.
Pražské Malé Vinohradské divadlo (MVd) je generačním souborem s vyhraněným názorem, solidním intelektuálním zázemím a poněkud nešťastným a zavádějícím názvem. Vzniklo v roce 2005 z podhoubí někdejších studentů herectví u velezkušeného docenta Václava Martince.
Vedle generačně i lidsky spřízněného ansámblu má štěstí i na několik zajímavých osobností "za scénou", ať je to uznávaný dramatik David Drábek, který přímo pro MVd napsal již tři hry, výtečný dramatizátor literárních předloh a sám zajímavý autor Jiří Roth či režisérský tandem Pavel Khek a Peter Chmela, který je podepsán pod většinou z nejzajímavějších kusů divadla.
Právě tento tandem se před časem ujal inscenace Shakespearovy Zimní pohádky, která patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy z divadelní klasiky viděl.
Nejde vůbec o herecké výkony, třebaže v představení se vzácně nevyskytuje žádný průšvih a přestože výkony Ivany Machalové, Petra Pochopa a zejména hostujícího Jiřího Panznera jsou dokonce vynikající, u posledně jmenovaného částečně atakující hranici interpretační geniality.
Nejde o strohou, ale funkční výpravu, která snad ani výpravou není a která tak dovádí mrazivou atmosféru inscenace na samotnou mez snesitelnosti.
Jde o interpretační rámec celého představení, o výborný nápad Shakespearův kus celkově aktualizovat všemi možnými prostředky s bohulibou výjimkou širšího zásahu do textu. Sledujeme tedy sice hru protikladů, která primárně pojednává o tématech jakými jsou nevěra versus důvěra, vina versus odpuštění, pravda versus lež atd., sledujeme hru Shakespearovu, která však proniká k divákovi množstvím současných motivů.
Jde napříkald o využití televize coby orákula, použití rockových fláků od Elvise před Zappu po Sex Pistols coby scénické hudby, zcela nesamoúčelné zakomponování invalidního vozíku coby vícečetného symbolu mezi důležité rekvizity atd.
To vše je korunováno prvoplánovou stereotypizací, využitím (v českém prostředí při inscenování klasiky bohužel ne zcela zažitých) zcizovacích postupů při herecké práci a nezbytnou interpretační nadsázkou.
Zimní pohádka se odehrává napůl v Čechách a napůl na Sicílii. Obě země jsou v Shakespearově pojetí středozemními ostrovy, leč stylizace Sicilanů do coppolovských mafiánů a Čechů do připitomělých buranů chlastajících pivo před obrazovkou s hokejem hraje skoro jako další postava, jako výraz jakéhosi kolektivního pavědomí (a nejde přirozeně o překlep).
Jedná se najednou o hru o nás dnes, která svým pojetím paradoxně vychází vstříc právě tak současnému diváku jako samotnému Shakespearovi.
Zkrátka a dobře - inscenační aktualizace klasických kusů mohou někomu způsobovat nepříjemné stavy, protože v jisté rovině naplňují skutkovou podstatu trestného činu znásilnění. Přitom dobře pojatá inscenace může fungovat jako moderní verze klasického kusu i jako autorská výpověď zároveň.
Příklad druhé možnosti lze nalézt v Malém Vinohradském divadle, kde bude mít Shakespearova Zimní pohádka v režii Pavla Kheka a Petera Chmely 21. března 2011 (bohužel) svou derniéru.
