Čím zapáchá Český lev

Dovoluji si na tomto místě zveřejnit svůj loňský článek o Českých lvech, protože zatím bohužel neztratil nic ze své věcné podstaty. Omlouvám se, nedělám takový krok často, ale situace v české kinematografii mě trápí a důvod psát znovu totéž nenacházím.

Jediný film, který měl v loňském (tj. 2007, pozn. aut.) roce opravdu smysl, totiž Nikolaevova adaptace románu Jana Pelce …a bude hůř, byl v rámci Českých lvů vedle vítězství v kategorii nejlepší střih oceněn tak, jak nejlepší filmy roku obvykle bývají: cenou za nejlepší filmový plakát.

Tahle cena, spolu s cenou za nejlepší výtvarný počin, kdysi zdobívala produkci Jana Švankmajera, zmíněné ceny si odnášela jeho zesnulá manželka a geniální výtvarnice Eva (i když je nutno dodat, že sem tam Švankmajer nějakou tu sošku taky dostal, příznačné je, že za svůj nejhorší celovečerní film Otesánek, zatímco například Šílení si museli vystačit se zmiňovanými dvěma šidítky). Výroční ceny Český lev totiž nemají od svého počátku jiný smysl, než utvrzovat zdejší pokleslý filmový mainstream v objektivně nepodložené víře, že má úroveň.

Protože mnoho cen letos obdržely Vratné lahve otce a syna Svěrákových, dovolil bych si ocitovat jednu pasáž z představení Divadla Járy Cimrmana, a to ze semináře k Hospodě na mýtince: "Skladatelé se totiž domnívali, že si navzájem pochválí svá vlastní díla a rozdělí se o ceny, jak to tak chodí". Vyměňte podmět "skladatelé" za "filmaři" a získáte přesný obrázek toho, co se na výročních cenách Český lev rok co rok děje.

O nominacích a o vítězích totiž rozhodují členové České filmové a televizní asociace (ČFTA), tedy samotní tvůrci, kteří - až na několik čestných výjimek - nemají a z principu ani nemohou mít dostatečný odstup. Značnou část osazenstva navíc tvoří činní herci, o jejichž přístupu k věci zřejmě nejvýmluvněji vypovídají takové ty četné rozhovory o vlastních rolích, které se skládají z bezobsažných floskulí typu "byla to nádherná práce" a z veselých historek a jejichž informační hodnota je tedy nulová. Pokud hodnotí filmovou produkci podobně, pak to leccos vysvětluje. Abychom se vyhnuli paušalizování, pak i zde se samozřejmě najdou výjimky - zcela vážně například berou svou profesi Josef Abrhám či Iva Janžurová, abych zmínil jen některé.

Nové pochybnosti vzbuzuje jistě oprávněná otázka, zda všichni hlasující opravdu shlédli celou roční filmovou produkci, či zda se jim jednoduše někdy něco líbilo a stříleli při hlasování nazdařbůh dle několika málo dojmů.

Mezi hodnotiteli zcela chybějí filmoví publicisté, kritici, historikové - jedním slovem odborníci. Paní Evu Zaoralovou, jakkoli si jí nesmírně vážím, mezi ně nemohu počítat; je podle mne jakožto programová ředitelka karlovarského filmového festivalu v onom koloběhu příliš zainteresovaná. Skutečnost, že europoslaneckou imunitou posílený Vladimír Železný do kolonky povolání uvedl "mediální odborník", by byla k smíchu, kdyby nebyla při sledování programové nabídky jeho mediálně-odborného dítěte tak silně k pláči.

Na druhou stranu, pokud se podíváme, jaká svoloč píše o filmu, potažmo o kultuře do médií, pak možná výše uvedená výtka znamená jen odkaz na existenci bludného kruhu.

Hloupé na tom všem ale je, že v mlýnici tohoto bludného kruhu se ocitá především kdysi tak skvělá a velebená česká kinematografie. Dávno zde nevznikají velká díla - Michálek a Švankmajer český film sami nezachrání. Vypůjčil-li jsem si do názvu článku Nerudův verš, přidávám na závěr i následující: "jak lvové v kleci jatí". Je to docela výstižné.

A tak mne napadá následující východisko, které dávám k diskusi: Nemohli by porotu Českých lvů pro příště tvořit zahraniční novináři?

Poznámka: Seznam členů ČFTA najdete zde.