Za Ladislavem Smoljakem (a též za Karlem Velebným a Jiřím Šebánkem)

V souvislosti s dnešní smutnou zprávou o skonu Ladislava Smoljaka jsem se dočetl řadu nepřesností ohledně autorství postavy Járy Cimrmana, které je připisováno právě Smojlakovi, aniž by mediální svět zapátral po hlubších souvislostech.

Postava Járy Cimrmana, intelektuálně založeného traktoristy milujícího jazz a přicházejícího se zcela nesmyslnými vynálezy a zlepšovacími návrhy, se objevila poprvé v rozhlasové "nealkoholické Vinárně U Pavouka" v druhé polovině 60. let a teprve postupně se vyvinula v to, čím dneska vpravdě je. Na počátku stáli tedy zejména Jiří Šebánek, Karel Velebný (alias Evžen Hedvábný) a Zdeněk Svěrák, přičemž ten největší podíl je nutno připsat právě Velebnému.

První tři divadelní představení - Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy a Domácí zabíjačka - měla tři původce: Svěráka a Smoljaka jako spoluautory Aktu (hru samotnou napsal samotný Svěrák, Ladislav Smoljak pomohl s úvodní přednáškou), Smoljaka jako autora Třídní knihy a Šebánka coby autora posledně jmenovaného kusu. Postava Cimrmana jak ji známe dnes byla tedy společným dílem těchto tří mistrů slova.

Naturalistická scéna lovu na zajíce z filmu Jára Cimrman ležící spící byla příčinou odchodu Jiřího Šebánka, který byl odjakživa též přesvědčeným bojovníkem za práva zvířat. Tuto scénu velmi logicky nepřenesl přes srdce, dopředu Smoljaka varoval, co se v případě její realizace stane, a dokázal si stát za svým. A to i přestože tušil, že jeho Salon Cimrman, který posléze založil v Ostravě, bude z hlediska diváckého zájmu (byť nikoli kvality!) na druhém místě.

Pokud jde o kvalitu, pak humor, který přinesla společná cimrmanovská deska Šebánka a Velebného, jistě patří do českého zlatého fondu. Právě tak Šebánkem vymýšlené scénky, skeče, povídky a písničky z mnoha představení Salonu Cimrman, jenž se personálně s Divadlem Járy Cimrmana kryl v osobně nesmírně zajímavého Miloně Čepelky, zasloužilého rozhlasového harcovníka a rovněž i pozoruhodného básníka a prozaika. A mimochodem, také proto se už dávno nehraje Domácí zabíjačka - autor její další provozování zakázal, dočkala se pouhých 34 repríz.

Jako první z těchto velikánů odešel prvotřídní jazzový muzikant, cimrmanovský herec a autor písniček do hry Akt Karel Velebný (1989), pak geniální parodista a zarputilý "vynálezce" absurdního slovního humoru Jiří Šebánek (2007), nyní pan Smoljak, jehož smysl pro objevování nečekaných souvislostí vytvářel poetiku pražského cimrmanovského divadla ve stejné míře jako Svěrákův neobyčejný cit pro slovní hříčku. Je to smutné a již potřetí v dějinách cimrmanologie si budeme muset zvyknout, že pár věcí nebude jako dřív.

Všichni tři zde ale zanechali bohaté dědictví v podobě svého díla.

Ladislav Smoljak v posledních letech také jako autor divadelních her z českých dějin, které kombinují humor bezprostředně vyplývající z dějin samotných s "cimrmanovským" humorem nadstavbové fabule - jeho důvtipná Hymna bude snad jednou doceněna jako úžasný pokus o originální náhled na historii. Právě o takový blasfemický náhled, jehož neexistenci v českém prostředí jsme kdysi na fakultě velmi nelibě nesli s historikem Jiřím Rakem a který v úplně jiné poloze (sic) začal jako první prosazovat Ivan Wernisch svými básnivými mikropříběhy o mecenáši Hlávkovi, Nerudovi, Sabinovi či Jaroslavu Vrchlickém.

Všechny tři výše zmíněné pány, kteří již bohužel pro nás ostatní opustili pozemský svět, jsem měl nesmírně rád a všechna tři úmrtí mne ve své době hluboce zasáhla. S každým totiž odešlo něco nenahraditelného, a to nejen v cimrmanovské oblasti. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že to nejlepší s Járou nemělo (nebo někdy jen nemuselo mít) mnoho společného.

Milý pane Smoljaku, budete mi chybět.