Šedá eminence československého filmu vzpomínala v televizním cyklu Zlatá šedesátá.
Ve srovnání se současným pokleslým mainstreamem se český film 60. let jeví snad ještě zázračněji než by si zasloužil. Česká televize připravila zajímavý šestadvacetidílný pořad, který prostřednictvím medailonu (bohužel koncipovaného jako nemoderované vzpomínání; tématu by možná slušel kritický pohled) a následně uvedeného filmu hodlá toto období naší kinematografie zmapovat. Po úvodním Miloši Formanovi se neznámo proč dostala řada na Otakara Vávru.
Národní umělec Otakar Vávra je dnes bezmála stoletý stařec. Zanechá po sobě několik prvotřídních filmů (Kladivo na čarodějnice, Romance pro křídlovku aj.) a rovněž takovou tu nepříjemnou pachuť zkaženého jídla: filmař oslavovaný čtyřmi režimy.
Spolu s předválečným fašistou a poválečným komunistou A. M. Brousilem, jenž se stal doživotním rektorem FAMU, jedna ze dvou obávaných šedých eminencí znárodněné kinematografie. Člověk, který se podle všeho v 50. letech podílel na zničení filmové kariéry Alfréda Radoka, bohorovný normalizátor a každopádně filmař, který svými mistrně natočenými a ideově pochybenými freskami pokřivil historické povědomí českého národa.
Asi jen v České televizi je možné, aby po světově uznávaném Formanovi dal cyklus věnovaný českému filmovému zázraku 60. let promluvit člověku, který s ním má tak málo společného. Vávra vlastně jen na několik let přestal podlézat oficiálnímu stranickému vkusu - protože nikdo nezpochybňuje, že tenhle člověk doopravdy umí.
Ale stejně - Forman, jehož uměleckou integritu by zřejmě málokdo zpochybnil, je vystřídán člověkem, který (pokud rovnou netočil mocipánům na objednávku) si přinejmenším neuměl stát za svým, jak o tom asi nejvíce svědčí dvojí zfilmování Čapkova Krakatitu.
První verze, snímek Krakatit z roku 1948 s výtečným Karlem Högerem v hlavní roli, je filmovým uměním par excellence. Vávra rozehrává příběh Čapkova románu jako horečnatou vizi jaderné katastrofy, fyzicky zraněného inženýra Prokopa vystavuje bolestné vnitřní rozervanosti vědce, který nachází nečekaně šílenou odpověď na otázku, nakolik je člověk odpovědný za své dílo, vizuálně strhující scény podtržené výtečnou kamerou se v kontextu doby jeví jako stylisticky vizionářské. Film je ukázkou výsostné angažovanosti tak, jak ji umožňuje tvůrčí svoboda.
Normalizační hnůj Temné slunce z roku 1980 s tehdy populárním Radoslavem Brzobohatým je ideologická tezovitá slátanina, která s Čapkovou předlohou nemá společného už téměř nic, jen některé dějové motivy. Vávra se stal patně jediným režisérem na světě, který kdy natočil o pět tříd horší remake vlastního filmu. Ale hlavně, že se na ministerstvu líbil...
Ano - dnes jsme vyslechli, co nám chtěl sdělit národní umělec Otakar Vávra. Mistr filmového řemesla a mistr umění proplouvat stůj co stůj. Dokázal se vyhnout totálnímu nasazení, dokázal se zalíbit komunistům a dokázal v devadesáti letech natočit videoklip, čímž se vrátil tam, kde ve 30. letech začínal: u podbízivých komerčních romancí.
Dnes mimo jiné - právě ON - hovořil o instinktivním mravním řádu a o tom, jak je důležitý. A také o tom (a kdo jiný by to měl vědět), že uhnout je v pořádku.
