Získají hokejisté Budějovic druhý titul?

Jsou kluby, jejichž fanoušci mohou trávit čas příjemným plánováním, jakým způsobem oslaví případný titul, protože mohou vcelku oprávněně přepokládat, že se ho dříve či později dožijí. My, kteří jsme tak či onak spřízněni s českobudějovickým hokejovým klubem, to máme o dost komplikovanější...

Někdejší Motor České Budějovice získal ligový titul poprvé a naposledy v roce 1951. Tehdy mi bylo krásných minus dvaadvacet let. V roce 1981 (to už jsem byl naživu) "ukradly" Budějovicím titul Vítkovice - ještě se nehrálo play-off, rozhodovalo pořadí v tabulce a kdosi na Svazu vymyslel, že se k budějovické škodě nebudou počítat remízy (výsledek utkání, které skončilo nerozhodně, byl tuším určen v prodloužení a samostatných nájezdech a vítěz této zápasové nadstavby bral vše, zatímco poražený odešel z kluziště bez bodu). Při použití pravidel z minulé sezóny by bylo bývalo... Ale nechme toho!

Říkal jsem si od poloviny 90. let, že po padesáti letech by to mohlo vyjít - ale mýlil jsem se podle hesla "přání otcem myšlenky", jak ukázal nejen ročník 2000/2001. No jo, no...

Když rok po tragickém sestupu z (a dva po návratu do) Extraligy Budějovice v play-off senzačně z osmého místa vyřadily do té doby suverénní Liberec a dvě následující sezóny proti všem předpokladům hrály ligové semifinále, naděje byly opět posíleny.

Ambice Budějovic vzrostly a před touto sezónou se od nich čekalo hodně, ale paradoxně právě nyní hrají na chvostu tabulky a jejich výkony jsou spíš tragikomické. Příčiny tohoto pádu nehodlám hledat - rád se sice podívám na pěkný hokej, ale na rozdíl od většiny hokejových diváků se nepokládám za lepšího trenéra než jsou nebo byli Růžička, Hlinka či Bukač.

Fanoušci poslední řadu týdnů na stadionu skandovali "Bokroš ven" (ten Bokroš, to je úspěšný slovenský trenér, kterého v Budějovicích angažovali, aby pokračoval tam, kde geniální Jandač po pěti letech přestal - a Bokroš je "venku" a teprve nějaký čas ukáže, nakolik jde výkonnostní propad na jeho triko).

Po očku sleduji zoufalý začátek dnešního utkání "našich" v Liberci (v první minutě prohrávají 0:2) a říkám si, jestli se do Budějovic vůbec někdy mistrovský titul vrátí. Vrozený pesimismus mi velí jako reálný termín určit rok 2051, hezky po sto letech.

Bude mi v té době krásných 78 let. Budu sedět - nohy zabalené v plédu - u televize a sledovat prozatím bezgólové utkání sedmého finále mezi (dejme tomu) Litvínovem a "našimi". V polovině poslední třetiny bude proti nám nařízeno trestné střílení (samozřejmě nespravedlivě, to dá rozum). Prasynovec Roberta Reichla sice nevyzraje na skvěle chytajícího vnuka Romana Turka, jenže mě se z toho vzrušení beztak udělá špatně, nejspíš od srdce.

Cestou do nemocnice, přepokládám, budu mít jiné starosti, než abych o utkání přemýšlel. Doktoři (pokud zde pod tíhou systémových experimentů podivínů z obou stran politického spektra nějací zůstanou) sice udělají vše, co bude v jejich silách - jenže v tomhle věku už nebudu moci čekat zázraky.

Vzpomenu si nicméně, proč se mi to vlastně celé stalo a z posledních sil se zeptám na výsledek. "Litvínov vyhrál v prodloužení, proč se ptáte?" odpoví mi nerudná sestřička a já vydechnu naposled.

A jestli se ptáte, proč jsem ze všech klubů vybral za budějovického soupeře právě Litvínov, pak vězte, že je to výraz ješitné a nadřazené arogance: tenhle slavný klub, který dal českému hokeji bezpočet skvělých osobností - totiž titul nezískal ještě nikdy.

Ale zároveň - a především - je to výraz sympatií všem, kteří i přes neúspěch zůstávají věrni svému klubu: Litvínovským fandům bych přinejmenším jeden titul ze srdce přál.